Provozované WEBy:   Totem.cz |  Čítárny |  Český film |  Seaplanet |  Humor/Hry/Flash |  Flash CHAT    Chcete svůj WEB? Napište nám 
Zpět na úvodní stranuISSN 1214-3529
Středa 1.5.
Svátek práce
Zde se můžeš přihlásit jméno:
heslo:
nové 

 Všechny rubriky 
 Próza
 > Próza
 > Povídky
 > Fejetony
 > Úvahy
 > Pohádky
 > Životní příběhy
 > Cestopisy, reportáže
 
    

   
 
 Napsat do fóra o>
   
  

Ve VAŠEM prostoru redakce Totemu nezodpovídá za obsah jednotlivých příspěvků.
Válka
Autor: Deltex Hawkmoon (Občasný) - publikováno 25.8.2002 (15:23:59)
Stojím na střeše našeho paneláku, hledím prázdným pohledem kamsi k obzoru. Nebe blankytně modré takřka bez mráčku. Hlavou víří spousty myšlenek. V ruce dopitá sklenka vína. Do zad se opírá svit slunce. Jemné, zlatavé, příjemně hřející paprsky. Jen tu tak stojím, má mírně přiopilá mysl bádá - snaží se přijít na očividný fakt, který jí stále uniká! Pátrám po nebi. Nikde nic – jen ten blankyt. Dokonce i ptáci se schovali před mým zrakem. Pusto. Ticho. Celé město je prázdné. Zvláštní pocit. Snažím se na chvilku odvést myšlenky někam jinam. Jak to vlastně začalo? Začalo to před necelým dnem…

***

 …Sedím v kuchyni na nepohodlné židli, koukám na dřevěný jídelní stůl. Leží na něm předmět – takový maličký, stříbřitě lesklý náramek osázený několika tlačítky. Nejužitečnější vynález své doby, který se velmi krátký čas po jeho uvedení na veřejnost stal nezbytnou potřebou každého jedince. Teleportační náramek. Ten můj teď místo na mém hubeném zápěstí, kde minulých pět let bez přestání spočíval, leží na chladné desce stolu. Nefunguje. Asi před hodinou jsem se snažil zavést do mého náramku jistý ne příliš legální software – takové malé speciální vylepšení, sice trochu dražší, ale hodně užitečné a poměrně snadno k dostání. Myslel jsem si, že takovou věc zvládnu sám po přečtení těch několika málo manuálů o struktuře fungování přístroje. No a jak to dopadlo si domyslete!

***

 Vybavila se mi tvář vousatého maníka v zapatlaných montérkách flekatých od olejových skvrn od něhož jsem software a elektronické potřeby pro jeho zavedení kupoval. „Hele mladej, za necelej litr ti tam ten soft kopnu. Budeš to mít na počkání a nic se nepokazí, protože jestli něco zblbneš, mohl bys z toho bejt pěknej průser!“ Hořce jsem se usmál nad svou odpovědí, která ochotného chlapíka poslala vcelku nezdvořile …někam, načež jsem nasupeně odešel z jeho sklepní dílny …a prásknul dveřmi. „Tohle snad zvládne každej blbec, ne?“, utrousil jsem cestou k teleportačnímu boxu.

***

 Patlal jsem se s tím necelých, krátkých 20 minut. Připojil jsem náramek speciálním miniaturním kabelem k domácímu terminálu, spustil speciální program, nastavil parametry o nichž jsem si myslel(!), že by mohly být postačující a aktivoval zavádění softwaru.

***

 Přeci jenom jsem to měl nechat na toho chlapa.

***

 Kontrolka o bezchybném chodu na lesklém kroužku jen vyděšeně zablikala a odporoučela se do hlubin zapomnění. Veškeré dle Úřadu pro Teleportaci nepotřebné spojení mého bytu se světem, které se dělo za pomoci neduplikovatelného identifikačního kódu v mém náramku, bylo odpojeno. Síť, telefon, bankovní účty …prostě všechno. Display teleportačního boxu v rohu předsíně svítil výhružnými červenými slovy: MIMO PROVOZ – návštěva servisního týmu se uskuteční v pondělí 28.06.2067 v 8:05. Ušklíbl jsem se – no, kdo by si taky dělal starosti v pátek v podvečer? Větší starosti mi dělalo vysvětlení – jak jen zdůvodním úředníkům chybu svého teleportačního zařízení? To, že jsem ho odpravil neautorizovanou změnou v softwaru jim rozhodně říct nemůžu! A rozmlátit kladivem ho taky nelze.

***

 Zůstala mi jenom ta pitomá televize.

***

 Seděl jsem v kuchyni, zamýšlel se nad tím, jak jsem vlastně na teleportaci závislý. Nejen, že se teď nedovolám svým známým, nedostanu se do oblíbené hospůdky, ale nikdo se také nedostane ke mně - to ani prostřednictvím sítě, která velmi úzce kooperuje s teleportačními přenosy částic, kterými se člověk v průběhu přenosu stane. S jídlem nějak přežiji – toho mám naštěstí (naštěstí!) dost, al
e horší bude ta nuda.
Knihovnu jsem zrušil už před rokem a nahradil jí pěkným, širokoúhlým, do stěny vestavěným screenem. Číst knihy na papíře jsem přestal už hodně dávno – knihovnu jsem měl spíš z nostalgie a vzpomínek na rané mládí.

***

 Čeká mne tedy víkend plný, ubíjející nudy.

***

 Do hospody bych mohl dojít pěšky, jenom vlastně ani netuším, kde se nachází – jedna z nevýhod teleportování – ani nevím, jestli je v našem městě, ale podle její elektronické adresy, na kterou si matně vzpomínám, asi ano. Stejně nemám přístup ke svému kontu, takže bych byl na sucho, a to se mi v hospodě moc nechce. Venku jsem nebyl skoro tři roky.

***

 Hodil jsem ještě jeden nevraživý pohled na zrádný náramek, otevřel raději ledničku – z toho přemýšlení jsem dostal hlad. Nakonec jsem vytáhl láhev levného vína a spousty studeného trvanlivého jídla, které jsem donesl do obýváku ke screenu. V menu moc funkčních položek (zeleně označených) nebylo (konkrétně kromě jedné žádná – televize), tak jsem s nechutí zapnul filmový kanál. Zrovna tam probíhala nějaká střílečka – hm, výborná k večeři – potoky krve, spousty orgánů – prostě bašta.

***

 Apaticky jsem zíral celý večer před sebe na screen a upíjel víno. S láskou jsem si vzpomněl na spolustolovníky v hospůdce, kterým ani není líto, že tam nejsem. Ale mě to sakra líto je! Sedím před blbinami na filmovém kanálu a šíleně se nudím. Kdybych alespoň mohl zavolat Markétě, prožili bychom nádherný intimní večer – teda možná, pokud by měla má milá náladu a chuť. Už ale slyším těch řečí o tom, že jsem se neozval, o tom jak jsou mé výmluvy o rozbitém náramku trapné …bla, bla, bla! Už se těším. Raději jsem tohle téma zavrhl a koukal dál. Když se svět začal docela dost houpat, asi jsem usnul.

***

 Probudil jsem se celý rozlámaný něco kolem půlnoci. V ústech děsné sucho, dopotácel jsem se do kuchyně, snědl tři prášky proti zvracení – nějak se mi začal zvedat žaludek (nějak hodně), pořádně je zapil chlorovanou vodou. Lehnul jsem si na gauč a zase usnul. Na screenu někdo někoho vraždil - neměl jsem však čas si všimnout o co jde.

***

 Ráno. Ještě horší než obvykle – bylo něco kolem desátý a já musel na záchod. Ty prášky nepomohly a pak, že jsou nejlepší! Když jsem se dostatečně nad mísou vzpamatoval, dovlekl se pod sprchu, kde zůstal tam půl hodiny. Mezitím jsem musel k míse ještě dvakrát. Teplá voda nepůsobí dobře – neměl jsem večer tolik jíst! …nebo možná pít, ale to je jedno. Pořádně jsem se usušil, převlékl se a staré věci hodil do pračky. Prošel jsem obývákem do kuchyně. V bedně běžel nějakej text.

***

 Udělal jsem si pořádné kafe a pojedl pytlíkovou polívku. Byli v ní těstoviny, sice trochu rozvařené, ale na záchod jsem už nemusel.

***

 Přemýšlel jsem co dělat v budoucích hodinách, protože k filmovému kanálu se mi zoufale nechtělo. „Celý den filmové podívané bez reklam!“, tak zní reklama na vysílaná na ostatních kanálech. Celej se třesu štěstím! Na kanály zpráv nemam moc náladu, protože poslední rok tam není nic jiného, nežli nezáživné zprávy o zostřujících se vztazích se sousedním státem. Samé politické bahno. Ještě jednou jsem nahlédl do ledničky. Jak jsem se nahnul, musel jsem okamžitě do původní polohy a zhluboka dýchat.

***

 Lednice nebyla nejlepší nápad! Co zbejvá…

***

 Šel jsem do obýváku a napřed trochu uklidil. Hlavou mi blesklo, jak jsem vlastně po brouzdání v síti zmlsanej. Kdysi dávno nebylo nic jinýho než televize a hódně špatný a pomalý předchůdce sítě. To je ale fakt dávno. Vrátil jsem se a s neocho
tou usedl do velkého ušáku
v rohu místnosti a přinutil pohled, aby se nasměroval na screen. Běžel v něm zrovna nějakej text…

***

 …nějakej text? NĚJAKEJ TEXT!? Tak to s těma reklama tak horký zase nebude. Vztek ale přehlušil někdo rozumnější ve mně, jelikož mě přinutil trochu zastavit. Reklama s textem přestala běhat už dávno, leda, že by šlo o podprahovou sugesci a ta moc vidět není. Vstal jsem z ušáku a zvědavě šel blíž, abych viděl lépe na písmena. Přinutil jsem mozek vzpomenout na to jak se vlastně čte… a sakra!

***

 SAKRA!

***

 Seděl jsem jen tak na gauči a znovu pročítal text a přesvědčoval nevěřící já, že to asi bude pravda. Projel jsem ostatní programy. Všude to samé. Špatný! Pak mě napadlo zapnout zvuk…

***

 „…Vzhledem ke kritické situaci jsme byli nuceni uskutečnit protiopatření a v rámci obrany občanů transportovat všechny do posledního jedince do bezpečnosti protiatomových krytů. O ostatních tazích naší armády proti nepřátelským složkám, jež napadly naše území budete v krytech informováni. Stane-li se náhodou, že jste nebyli teleportováni, navolte prosím bezpodmínečně adresu Ttp://0X548.DS54.mil.cz a transportujte se v zájmu zachování vašeho života. Do dopadu nepřátelských raket zbývá: 1 hodina 02 minut 30 sekund!“ …
… „Prosím vyslechněte pozorně toto naléhavé hlášení. Naše země byla před krátkým časem vojensky napadena nepřítelem. Vzhledem ke kritické situaci jsme…“

***

 Aneb ručně stručně! Hlas byl podle očekávání melodicky modulovaný a nejspíš mohutně podkládaný podprahovým rozkazem - to podle toho jak mi ruka okamžitě bez vědomého rozkazu vylétla k náramku…

***

 SAKRA!!! SAKRA!!! SAKRA!!!

***

 …k náramku.

***

 Podprahové sdělení bylo podle všeho nejsilnější možné, které je opravdu jen pro použití v nejnutnějších případech, jako je třeba …obrana občanů (pche!). Pro tuto možnost byla v náramcích speciální jednorázová baterie, která vám zajistí přenos z jakéhokoliv místa ať už se nalézáte v boxu, nebo ne! Většinou se použije jen jednou za život a to například při transportu do nemocnice v kritickém případě a je jištěna lépe než můj osobní trezor (Můj trezor není jištěný zrovna nejhůř!). A jelikož armáda použila tuto funkci, jejíž zneužití se trestá (exemplárně trestá), je to v ……! Odvrátil jsem oči od screenu, poněvadž mi ruka neustále mířila k zápěstí. Po jednorázovém vybití baterie je náramek zcela nefunkční – momentálně patrně u každého ve státě, stejně jako u mě. Nevěděl jsem co dělat a navíc se mi udělalo opět (pro změnu) špatně!

***

 Navolil jsem na televizi hlasitý odpočet času a vypnul obraz.

***

 …Zbývá 58 minut 45 sekund…

***

 Nejdřív jsem jen tak bezmyšlenkovitě seděl a zvažoval situaci. Box v předsíni přestal svítit. Někdo odstavil síť, nejspíš se počítá s tím, že po dopadu raket nebude potřeba a kdo zůstal ve světě má smůlu, takže mi zbývá necelá hodina života.

***

…57 minut 13 sekund…

***

 Zkrátka veselý konec. Musím ale přiznat, že budu mít nejmonumentálnější a neopakovatelnou kremaci – jako jedinej! Budu první. Jen já! Tak takhle nějak se začíná probouzet beznaděj a šílenství! Co dělat?! Co dělat? Co dělat!

***

 „Umřít“ napověděl kdosi, nebo cosi…

***

 Souhlasil jsem, ale když už tak s výhledem a v pohodě. Začal jsem se připravovat.

***


 …52 minut 56 sekund…

***

 Tak, nejdřív oblečení – „Mělo by bejt hezký …jo a taky černý, jdeme přeci na pohřeb!“ podotknulo šílenství. Vzal jsem si pohodlný černý kalhoty a tričko. Co dál? „No nějaká muzika by nebyla špatná, ale ne moc veselou!“. Přeběhl jsem k věži a navolil svou oblíbenou hudbu, do kapsy strčil miniaturní ovladač a otevřel okno. „Správně, přeci neumřeme doma! Jen ať to je slyšet ven. A vem taky něco na zub, třeba to žaludek vydrží!“ pokračovalo šílenství. Došel jsem k lednici a vyndal nejlepší věci – moc jich nebylo. Pak jsem si připnul náramek a staré digitální hodinky, které jsem měl schované jako raritu.  „No, proč ne? A nezapomeň tam tu lahev vína!“. Vyndal jsem zelenou lahvinku 24 let starého, bílého vína, které vlastním od 18. narozenin. Je staré stejně jako já. „No přeci to nechceš pít z lahve, čuně!“ Zjistil jsem že mé šílenství ukryté kdesi v koutě mysli je momentálně nejrozumnější člověk v republice. Vyndal jsem sklenici, též od narozenin – whiskovka. Nemám standardní sklenky na víno rád. „Jsme hotoví? Tak jdem! Někam kde je výhled. Jo, a je tam hezky, tak si vem čepici ať nedostaneš úpal!“

***

 …35 minut 02 sekund…

***

 Vypnul jsem na screenu hlasitý odpočet, zmáčkl tlačítko na ovladači a vyšel na chodbu. Vydal jsem se vlevo, pryč od boxu, směrem k požárnímu schodišti. Otevřel jsem dveře na střechu - dají se otevřít hodně rychle a síťové zajištění navíc nefungovalo. Neměl jsem to daleko – výhoda bytu v 15.patře. Vyšel jsem těch pár schodů.

***

 …33 minut 34 sekund…

***

 Bylo hezky, šílenství mělo zase pravdu…

***

 Stojím na střeše našeho paneláku a hledím prázdným pohledem kamsi k obzoru. Nebe blankytně modré takřka bez mráčku.

***

 První co jsem mimo ticho uslyšel byl cinkot rozbitého skla – to začala hrát hudba. Má věž má věru výkonný zesilovač. „No, proč ne a nechceš už otevřít to víno?!“. Sluncem do zlata zbarvená tekutina zaklokotala a naplnila mou broušenou sklenici. Vychutnal jsem si první doušek…

***

 Lahoda!

***

 Nechávám se unášet tóny oblíbené, temné muziky, poslouchám připomínky šílenství, které neustále roste, …upíjím víno.

***

 …21 minut 27 sekund…

***

 Nakonec mě upoutává šílenství, něco pořád mele a nenechá se odradit. „Hele a kde jako jsou ty rakety – už by tu pomalu měly bejt!“ Drž hubu!

***

 Drž hubu! Drž hubu! Drž hubu!


***


 Najednou se mi chce řvát a taky řvu!

***

 …20 minut 52 sekund…

***

 No, asi i brečím. Proč?! PROČ? Proč já?

***

 …18 minut 43 sekund…

***

 Nevnímám to, co našeptává ta beztvará věc v koutku mozku. Jen se lituju. Poslední z posledních – jako vždy. Nikdy jsem neměl moc štěstí – až s Markétou jsem na to trochu zapomněl – trochu. Bylo mi s ní krásně. Vybavuji si její veselou a nádhernou tvář. Po tváři mi stekla horká slza. Bolí, moc to bolí. Chci tě ještě jednou vidět, ale asi to nestihneš, co? PROČ? Zažil už jsem pár depresí – takovejch těch kdy vám život vrazí další z mnoha facek a vám je dvěmi slovy na nic. Takový jsem už zažil, ale tu co mne teď objímá jsem nikdy nepotkal. Zahalila mou mysl temnotou, bolestí. Srdce roztříštila na milión ostrých kousků sebelítosti, které drásají duši.

***

 …Najednou se mi moc chtělo skočit dolů…

***

 Přes vzlykání a slzy jsem si pořádně loknul vína. Šílenství se domáhalo slova: „Kde jsou – nikde ani mrak, natož pak raketa!“ Apaticky jsem odsekávám – Neboj ony přiletí a jal se zamýšlet nad tím neštěstím, které jako jediného potkalo mě!

***

 …15 minut 18 sekund…

***

 „Sakra kde jsou?!“ Vim já, co je mi po tom – nech mě! „Počkej, rakety jsou stále poháněny reaktivními pohony – nedělej blbýho – tenhle pohon lze na nebi spatřit ať je jakkoliv! No a výbuchy? - už jsi viděl neviditelný atomový výbuch? – TAK KDE JSOU?! Bývá necelá čtvrt hodina a alespoň plameny trysek by měly být vidět!“
Možná měl ten kdosi pravdu, ale mě zajímá v tuhle chvíli jen bolest, nechci přemýšlet o nějakých výmyslech. Kouknul jsem přesto na oblohu – nádhera – pěkný den na umření.



***


 …11 minut 59 sekund…

***

 No jo, ale co když je to pravda?! Začínám se dívat trochu pozorněji. To je blbost, proč by měly bejt vidět. Ale měly by bejt vidět. Zmatek. Co by tím kdo získal?

***

 Hlavou mi víří spousty myšlenek. V ruce dopitá sklenka vína. Do zad se opírá svit slunce. Jemné, zlatavé, příjemně hřející paprsky. Jen tu tak stojím, má mírně přiopilá mysl bádá a snaží se přijít na očividný fakt, který mi stále uniká! Pátrám po nebi. Nikde nic – jen ten blankyt. Dokonce i ptáci se schovali před mým zrakem. Pusto. Ticho. Celé město je prázdné. Je to zvláštní pocit. Velmi rušivý!

***

 „Zhluboka dýchat!“

***

 …07 minut 26 sekund…

***

 Proč vlastně na nás nepřítel zaútočil. Větší zásoby nerostných surovin? Těžko! Území – absurdní. Tak proč!? Nevím a je mi to jedno!

***

 Nalévám poslední sklenku …víno došlo.

***

 …04 minut 06 sekund…

***

 Otevírám šuplíček sebelítosti a žalu. Nechávám slzy téct po tvářích a kapat na zem. Je mi smutno. Jsem sám – a to doslova! Sesouvám se na zem. „No tak, nemáš slušné vychování – postav se, už to bude – jenom mi vrtá hlavou… no zapomeň na to!“

***

 Poslední lok… NE! NECHCI UMŘÍT! Je mi málo, tak proč?! Sváteční narozeninová sklenka se tříští na spoustu střípků, které se na slunci třpytí jako diamanty. Cink. Cink. Malé zvonečky ze skla. Ticho. Pusto. Nikde nic.




***


 …00 minut 59 sekund…

***

 Proč jen zaútočili? Nic jim tu nebude k potřebě – všechno zamořeno – zemědělská půda žádná, stroje nebudou pracovat v takovém množství radioaktivity a suroviny? Kam se vlastně všichni poděli. Kde jsou ty kryty? Pokud by je vláda měla určitě by o nic něco prosáklo, tak proč si nevzpomínám ani na jednu maličkou zprávičku. Jak je možné bez souhlasu teleportovat všechny najednou… A KDE SAKRA JSOU?!

***

 …00 minut 35 sekund…

***

 A najednou mi to něco napovědělo – TO NENÍ MOŽNÝ! Ne, to je blbost! Blbost! To… to… ale ne! Očividný fakt – střípky zapadly. BOHOVÉ!

***

 …00 minut 15 sekund…

***

 Sesul jsem se na zem. Už vím proč jsme byli napadeni – z důvodů, které jsem před chvílí popřel. A rakety? Nejsou. Proč si zamořit svůj nadcházející majetek, když je zde mnohem modernější cesta, jak ovládnout území bez jeho poškození…

***

…co s lidma?… problémy …no a co s kupou částic?!

***

…00 minut 00 sekund…

***

 Tichou krajinou se nese zvuk oznamující konec nastaveného odpočtu – je nastaven hodně nahlas. Přesně tak aby jej slyšel mladý člověk rýsující se proti blankytné obloze. Člověk kterému až do teď trvalo, než pochopil, že tolik obávaná válka nezačala,…

***

 ...ale právě skončila!



Poznámky k tomuto příspěvku
Naty (Občasný,Redaktor) - 28.8.2002 > Je to děsivý, ale dobrý. Nápad i stavba.
Body: 5
<reagovat 
 Deltex Hawkmoon (Občasný) - 29.8.2002 > Naty> Děkuji, taky oceňuji tvojí trpělivost, že jsi to přečetla. Měj se krásně. Dex
<reagovat 
jessica (Občasný) - 29.8.2002 > Jo, líbilo a moc :-)) konečně jedna vkusně napsaná sci-fi :-)))
Body: 5
<reagovat 
 Deltex Hawkmoon (Občasný) - 8.9.2002 > jessica> Jess, i tobě díky:o) Přeji, aby ses měla fajn.
<reagovat 
topfly (Občasný) - 10.7.2006 > Ahojky Deltexi.
Pomatujes si na me????? Rok 2001 mozna 2002 pismaci ... psali jsme si mejly zpravicky .... Jen ... jsem si na tebe vzpomnela, rikala jsem si, jak pak se tenhle mily clovicek ma, zije jeste. Tak se pam: zijes jeste??? Topfly (topfly@email.cz)

doufam, ze se tu nekdy obejvis, protoze ... mi je lito ... ze jsme pretrhali kontakty - me ukradli pred 3 rokama telefon, takze nemam ani cislo ...

<reagovat 
  Zrušit obrázky    Zrušit větvení  

Přidat vlastní poznámku a hodnocení k příspěvku
Autor má zájem o hlubší kritiku svého příspěvku
<jméno   e-mail>

Kontrolní otázka proti SPAMu: Kolik je osm + devět ? 

  
  Napsat autorovi (Občasný)  
   


Copyright © 1999-2003 WEB2U.cz, Doslovné ani částečně upravené přebírání příspěvků a informací z tohoto serveru není povoleno bez předchozího písemného svolení vydavatele.

Design by Váš WEB

Addictive Zone Orbital Defender Game
free web hit counter